Proč vzbuzuje požadavek na rovné zastoupení žen v politice takové emoce, zatímco regionální kvóty nikdo nezpochybňuje? Proč jsme schopni akceptovat složité vzorce a metody pro přepočet mandátů, avšak jednoduchý princip rovného zastoupení žen a mužů na kandidátkách považujeme za „umělý“, „nepřirozený“ a „nespravedlivý“?
Poslanci jsou zástupci občanů v rozhodování. Mají zastupovat: to je jejich hlavní funkce. Ženy mají v Česku velmi odlišnou zkušenost od mužů a tedy i velmi odlišné priority. Existuje důvod, proč dodnes neexistuje pátý stupeň příspěvku na péči, proč je školství vždy na chvostu a proč Česko stále neratifikovalo Istanbulskou úmluvu. Kolik dnešních poslanců se někdy staralo o nemocné rodiče, učili se s dětmi podle zoufale zastaralých osnov nebo se stali obětí sexualizovaného násilí? Data mluví jasně pro zavedení kvót.
V řadě evropských zemí kvóty pomohly zvýšit počet žen v parlamentu. Jenže s genderovými daty se to má podobně jako s daty o Covidu nebo s daty o klimatické změně. Pokud jste nezažili diskriminaci, těžko se vám chápou její dopady. Kvóty vám přijdou nepřirozené.
Většinová společnost ale nakonec uvěřila vědcům jak v případě klimatické krize, tak ohledně covidu. Pro pochopení obojího je třeba porozumět datům, věřit vědě a přijímat i opatření, která sice nejsou intuitivní a nemusí nám být příjemná, ale rozumově chápeme, s jakým záměrem je zavádíme, rozhodujeme se na základě dat a nepodléháme sebeospravedlňování. Snad se podobného porozumění dočkáme i v tématu rovnosti žen a mužů.